Červen 2013

Bylo to hustý, pane profesore

12. června 2013 v 16:44 | Majkayela |  Knihy, které mě zaujaly
Aby bylo jasno, nadpis tohohle článku je vlastně název knihy, kterou vám chci představit. Napsal ji Vladimír Kolár a byla vydána v roce 2011, tudíž teprve nedávno, i když mi připadá, že děj se odehrává spíše o 11 let dříve, než je vydání knihy. K této myšlence mě přivádí mluva studentů, která je občas takřka totožná s naší dobou a někdy se zase odchýlí vlivem příliš spisovné češtiny, kterou studenti v knize mluví. Zkrátka a dobře o době, kdy se děj odehrává bychom mohli polemizovat, ale to teď není až tak podstatné.
Všechno se točí okolo střední školy, na ní učícího profesora Zdeňka a jeho studentů. Prožívá s nimi běžné, ale i hodně výstřední, dramatické situace, pro něho často zcela nové a těžko pochopitelné. Najde během školního roku, který prožije se svými žáky, klíč, který by mu otevřel cestu do jejich světa, dokáže si poradit s jejich přešlapy či drsnými žertíky, s neobvyklým studentským humorem? To se dozvíte po přečtení pro mě úžasného díla.
Knížka je tenounká, takže jsem ji zhltla za chviličku a moc se mi líbil i styl psaní autora i mluvy jeho postav. Některé věci mě dost překvapily, jiné jakobych už očekávala, že se stanou. Prostě nám studentům se, podle mého názoru, čte o školním prostředí moc dobře, poněvadž ho sami naprosto přesně známe.
Styl psaní, děj, nadpis i písmo skvělé, takže není co vytknout!
Obálka titulu Bylo to hustý, pane profesore

Za jedné měsíční noci trocha romantiky přec neuškodí

12. června 2013 v 15:46 | Majkayela |  Psáno mou fantazií
Květiny uhynulé v umyvadle leží,
jak moje ztracená duše na nádraží.
Minuty, hodiny, dny počítám,
jak dlouho zbývá, než se odeberu tam, kde končívám

Růže, orchideje, pivoňky,
všechny skončí jako ty balónky.
Vyfouklé, splasklé,
jak moje srdce prasklé.

Myšlenky křičí jedna přes druhou,
"Jdi už spát, sic budeš našim sluhou!"
Poslechnu je přeci,
pocit, že jsem v kleci, tam však stále je.

Měsíc na mě kouká skrze žaluzie,
prý se příští noci už nedožije.
Potají se křením nad tím výrokem,
já, s otokem a monoklem pod okem.

Vlasy mokré se rozprostírají na polštáři
klamnou atmosféru spánku dotváří.
Peřina odhozená na zemi,
slzy po tváři stékají co chvílemi.

Noc se dostala do své poloviny,
uschly už kadeře princezniny.
Stín vystoupí z temné noci,
osvobodí ji ze zlé moci.

Objetí ve spánku cítím,
má princeznovská duše se vrhá k jeho sítím.
Sítím jeho lásky, jeho dechu, jeho těla,
zlá moc už nadobro odletěla.

....Když...

6. června 2013 v 19:33 | Majkayela |  Filozofování a uvažování nad nesmrtelností brouků
.....Když si myslím, že se bavím s nejlepšími lidmi na světě.....
.....Když zjišťuju, že kluci z naší třídy jsou totální blbci, s kterými sdílím jedno místo už 9 let. Uff, to je ale doba! :D
.....Když přemýšlím, jestli nás kuchařky ve školní jídelně chtějí otrávit nebo zkoušejí co všechno vydrží žaludek studentů...
.....Když se dívám na dnešní oblohu, na kterou jako by někdo plivl a ten plivanec se rozprostřel přes celé nebe, takže není nic vidět a vypadá to jako mlha na nebi. (Pardon za nechutnosti, prostě píšu, co mi na jazyk příjde :))....
.....Když vím, že za pár týdnů mávnutím proutku ukončíme společných 9 let a začneme další 4 roky....
.....Když vzpomínám, jak jsem se poprvé dívala na pohádku Anastázii, když mi byly 3 roky a já měla 40 horečky. Přestala jsem brečet a ani jsem neusla. Ležela jsem babičce v náručí, a upřeně se dívala na pohádku, která mě provází celým životem. Horečku jsme srazili a určitý podíl na tom má i Anastázie....
.....Když si uvědomím, kolika lidem jsem ublížila. Možná jsem moc naivní, ale myslím, že moc jich nebylo.....
.....Když čerpám energii ze smíchu, knížek a slunce.....
.....Když pláču a nevím proč....
.....Když sama sobě nerozumím.....
.....Když chci utéct z reality.....
.....Když mám chuť 1. pěkného kluka, kterého potkám, "znáslnit"......
.....Když hledám smysl v tomhle článku a žádný nenacházím. Je napsát z nitra mého srdce, které obklopuje podivná nálada. Já písu, jen aby jste věděli, že stále žiju, dýchám, pachtím se světěm a ač to tak vypadá, nezapomínám na vás. Na vás, kdo alespoň jednou za uherský rok zavítá na místečko propletené mými myšlenkami. Na můj blog.
.....Když si myslím, že nejsem sebestředná a sobecká a při tom je článek celý jen o mě....
.....Když soucítím se všemi, koho postihly povodně....
.....Když se loučím a přitom vítám....
.....Když odcházím a přitom se vracím.....
.....Když mlčím a přesto mluvím.....