Rodinný klenot (2.část)

16. května 2013 v 18:51 | Majkayela |  Psáno mou fantazií
Po přečtení lejstra jsem získala dojem, že se mě pan Edwards snaží pouze uchlácholit sladkými a nadějnými řečmi. Z prvu to vyhlíží tak, že počítá s možností, že bych to odmítla, a v duchu si už zosnovává seznam dalších možných lidí, hodících se na takovouto "práci". Ale po hlubším prozkoumání jeho obličeje i jeho pohybů, člověk pozná, že je vskutku nervózní, a doufá, že se mu podaří mě přesvědčit. Jinak by byl ztracen. Nikdo jiný by se totiž neodvážil tuhle takřka nemožnou věc provést. Ne nadarmo se mi potajmu říká "šedá eminence Londýna". Mohu tuto nabídku odmítnout, ale nebezpečí a risk jsou mi blízké sestry. A ještě ty výhody, které skýtá listina Edwardse staršího určená mně. Zámeček na okraji Londýna s vlastním služebnictvem, měsíční přísun peněz po dobu 5 měsíců od vrácení šperku, imunitu před soudcovským stolcem....Všechny výhody začnou pochopitelně platit až po odevzdání rodinného dědictví do vlastních rukou Thommasse Earlyho Edwardse.Ovšem jsou zde i dosti silná nebezpečenství. Pokud bych přistoupila, jednala bych na vlastní pěst, nemohla bych se odvolat na pana Edwardse, ten by se ke mně neznal, a mohla bych rázem přijít o všechno, co jsem za léta své "kariéry" získala. Ale za pokus to zcela určitě stojí.
Zvedla jsem hlavu a kývla na nepokojného muže, jenž již ztrácel naději. Zpočátku se mu v obličeji mihl náznak radosti, avšak znovu nasadil masku nepřístupnosti a vyňal ze záňadří klíč střední velikosti. Vyhlížel omšele a nepoužívaně. "Toto je klíč od sklepení, kde se uchovává nejlepší víno v celé Anglii." upřesnil, podávaje mi předmět. "Je to sklepení patřící tomu, komu myslím?" otázal jsem se. On jen pokýval hlavou, jako by tohle gesto nepotřebovalo žádný jiný komentář. Vstala jsem z židle potažené modrým suknem a bez pozdravu či jiného rozloučení, odešla z místnosti.
Před hradem už čekala tatáž drožka, která mě i přivezla. Čas potřebný na rozhovor jsem odhadla takřka přesně. Nasedla jsem a vyjeli jsme. Přemýšlela jsem o "mé nynější práci", zatímco jsme odjížděli od hradu.
Když kočí zastavil na Trafalgarském náměstí, nic se nedělo. Lidé kolem spěchali různými směry, ale drožka se ani nehnula. Nikdo z ní nevystupoval. Kočí se otočil a uvědomil si, že z ní ani nikdo vystupovat nebude. Žena v purpurových šatech jednoduše zmizela. Seděl tam pouze prach z cest a mlha.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Salma Blanco Salma Blanco | E-mail | Web | 16. května 2013 v 19:44 | Reagovat

Ufff, začíná se to pěkně zamotávat, čím dál tajemnější!!!

2 Majkayela Majkayela | Web | 16. května 2013 v 20:01 | Reagovat

[1]: Neboj, ono se to zase odmotá :)

3 Halboerca Halboerca | Web | 28. května 2013 v 12:02 | Reagovat

Děkuji za upozornění, že jsi napsala pokračování. Opravdu mě to baví číst :)

4 Majkayela Majkayela | Web | 5. června 2013 v 20:17 | Reagovat

[3]: Není zač, to jsem ráda :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama