Vlak života nebo smrti?

19. března 2013 v 16:42 | Majkayela |  Psáno mou fantazií
Maminka mě políbila na tvář a pevně objala. Cítil jsem její vlhké slzy stékající z jejích průzračných očí na můj krk. "Řekni jim, ať zavolají tátu. Zavolají tátu a on se o tebe postará. Věř mi. Nadevše tě miluju a doufám, že tě můj stín nestáhne dolů do hlubin světa. A toho medvídka, co jsem ti dala na tvé páté narozeniny, prosím nikdy nevyhazuj. Nech si ho jako památku na mě. A moc tě prosím, nebuď na mě naštvaný. Neuchovávej si mě s nenávistí v srdci. Vždycky si říkej, že jsem to udělala hlavně pro tebe. Pa, synáčku, třeba se jednou zase potkáme. A i když mě ty nebudeš vidět, jsem si jistá, že přesto budu vždy s tebou." Odvrátila se, abych neviděl, jak se znovu rozplakala a kousala se do rtu. Dala mi do rukou můj malý kufřík s pár věcmi a ještě jednou mě objala. Nechtěla mě nikdy pustit, ale čas ji hnal. Přistoupili jsme ke dveřím vlaku a maminka je otevřela. Počkali jsme si, až vlak zpomalí a pak musela udělat něco, co nejspíš nikdo kromě mě a táty nepochopí. Vyhodila mě i s kufříkem z vlaku. Když jsem dopadl na tvrdou zem, volala na mě, jestli se mi něco nestalo. "Ne!" zněla má odpověď. Viděl jsem si odjíždět a chtěl jsem s ní. "Mami!!" zavolal jsem na ni a rozběhl se za vlakem. Ona jen zavrtěla hlavou a oba jsme byli jako slzavé údolí. Mně i jí se koulely po tvářích slzy jako hrachy. Zamávala mi a zmizela uvnitř vlaku. Zůstal jsem stát a nechápavě se díval za ujíždějícím vlakem. Nějak jsem věděl, že už ji nikdy neuvidím.

V kufříku, co mi dala moje milovaná máma, jsem měl i dopis pro tátu. Vojáka, který po maminčině smrti odešel z armády, aby se o mě mohl starat. Později mi vše vysvětlil. Maminku, která pracovala v bance, vydírali. Vyhrožovali ji tím, že pokud cokoli řekne na policii nebo někomu jinému, odnesu to já a táta. Jednou zkoušela jít na policii, ale zrovna, když chtěla zaklepat na kancelář hlavního vyšetřovatele, zazvonil jí telefon. Vyděrač ji řekl, aby se ani nepokoušela zaklepat na ty dveře, jinak postupně zabijí všechny její blízké. Měli tedy své špehy i u policie. Maminka už nevěděla jak dál a co má dělat, ale bála se cokoliv říct. Vlak, z kterého mě máma vyhodila, o dvě zastávky dál vybuchnul. Nikdo nepřežil. Maminka věděla i o tomhle, ale neměla jinou možnost. Teď, s odstupem několika let si uvědomuju, jak to pro ni muselo být nesmírně těžké. Všechno snášet, muset se navždy rozloučit se svým dítětem….. Tím vlakem jsme měli jet na poslední společný výlet do ZOO. Věděla, že ji brzy stejně zabijí a chtěla se se mnou rozloučit na našem oblíbeném místě. Bohužel jsme už ani to nestihli a maminka mě musela okamžitě dostat z vlaku, když jí zavolali, že vlak vybuchne. Doteď ji obdivuji a navždy bude v mém srdci. Nejvíc mi ji připomíná plyšový medvídek, kterého mi dala. Když jsem s ním jako malý spal, postupně se ničil a páraly se mu nohy a ruce. Maminka ho vždycky zašila a on vydržel až do mé dospělosti. Byl stejně statečný jako ona.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 karin-photo karin-photo | E-mail | Web | 19. března 2013 v 17:36 | Reagovat

Promiň,že odskakuju od článku,ale musím ti pochválit pozadí blogu. Ta pampeliška je prostě luxusní :3

2 Pukína Pukína | E-mail | Web | 19. března 2013 v 18:10 | Reagovat

Smutné, ale hezky se to čte:).

3 Majkayela Majkayela | Web | 19. března 2013 v 20:39 | Reagovat

[1]: Nevadí, že se to netýká článku a děkuju :D

[2]: Už když jsem to začala psát, chtěla jsem, aby tahle povídka byla laděná tak trochu smutně....Jinak děkuju ;)

4 hamster-hole hamster-hole | Web | 19. března 2013 v 20:58 | Reagovat

Krásne píšeš :)

5 Majkayela Majkayela | Web | 20. března 2013 v 16:12 | Reagovat

[4]: Děkuju :D, moc si toho vážím :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama