Jsem tady správně v Nekonečnu?

1. března 2013 v 17:54 | Majkayela |  Psáno mou fantazií
Proč se tehdy každý zajímal jen o sebe? Nikdo se ani nezmínil, že by ho zajímal můj názor. Takže jistě pochopíte, že jsem neměla na vybranou. Už nepomáhalo, že jsem se zavřela do pokoje, pustila si do sluchátek na plný pecky skupinu Paramore a hrála nějakou hru, kde jsem mohla mlátit lidi. A tak jsem to vyřešila jinak. Možná si teta bude myslet, že jsem ji vykradla účet v bance. Jenže to byl můj účet. Rodiče mi na něj spořili až do chvíle, kdy byli naživu. Ať si teta udělá, co chce, zpět mě nedostane. Už ne. Jediný, kdo mi dokázal pomoct byl Calleb. Měla jsem ho ráda, ale nemilovala jsem ho. Měl však svoje kámoše a styky. Zachránil mě! Možná jsem ho tak trochu využila, ale jinak to zkrátka nešlo. Věřím, že to po nějaké době pochopí.
Seděla jsem na matraci, která ležela na zemi, a právě dopisovala tato slova, do svého deníku. Jediná věc, kterou jsem si s sebou vzala. Připomínala mi ty šťastnější roky. Roky, kdy jsem ještě někam patřila. Ke svým rodičům. Měli jsme světlý a prostorný byt. Já měla kupu kamarádek, kamarádů a obyčejných holčičích starostí. Ale ne! Teď na to nemůžu myslet. Musím přeci přemýšlet, co bude dál. Musím si najít nějakou brigádu. Je mi sice teprve 16, ale vypadám o mnoho starší. Tak doufám, že mi to aspoň trošku pomůže. Calleb seděl vedle mě, opíraje se o zeď, a tiše si pobrukoval melodii písničky od Boba Marleyho. Don´t Worry Be Happy. To bych teď potřebovala! Trpce jsem si v duchu pomyslela. Zavřela jsem deník, přitiskla se ke Callebovi a opřela mu hlavu o rameno. "Tak co, už jsi na něco přišel?" Calleb jen zavrtěl hlavou a dál se díval neznámo kam. "Ale na rohu otevřeli novou kavárnu, tak se tam zajdi zeptat." doporučil mi. "Hmmm" zabručela jsem a zavřela oči. Představovala jsem si, jak sedím někde na písčité pláži. Přede mnou by byl oceán a za mnou NAŠE obrovská vila. Snění přerušilo hlasité zaklepání na dveře. Trhla jsem sebou a podívala se na Calleba. Ten jen pokrčil rameny a ukázal směrem ke koupelně. Co nejtiššeji jsem se tam vydala a schovala se za jejíma dveřma. "Kdo je?" slyšela jsem vstávajícího Calleba. Nikdo neodpověděl, ale klepání se ozvalo znova. Calleb otevřel. Chvíli se s někým tiše dohadoval a poté s prásknutím zavřel dveře. Zamkl. Za chvíli se objevil u mě. "Kdo to byl?" ptala jsem se podezřívavě. "Ale nikdo." vyhnul se odpovědi Calleb. Už už jsem se nadechovala k prostestování, ale umlčel mě polibkem. Oba dva jsme toho měli za ten den dost a tak jsme se uložili na matraci a já usnula prakticky hned.
Otevřela jsem oči, ale kolem mě bylo jen zářivě bílé světlo. Nikde nic. Jen ostré světlo všude kolem. Pak jsem najednou uviděla koleje. Šla jsem podél nich. Běžela jsem. Koleje však nekončily. Nikde nekončily. Co to je? pomyslela jsem si. Náhle jsem za sebou zaslechla kroky a tichý hlas. "Tohle je Nekonečno." Otočila jsem se. Za mnou stál postarší muž ve smokingu. Za mlada mohl být i hezký. Proběhlo mi hlavou. Měl štíhlé tělo, černé vlasy, které protkávaly stříbrné nitky, a bystré oči. "Víš proč jsi tady?" zeptal se mě. Pokrčila jsem rameny na znamení, že nemám potuchy. "Tak tedy" nadechl se a hned na to pokračoval: "Přehraj si celý svůj dosavadní život v hlavě a řekni mi, jsi skutečně šťastná? Je tohle to co chceš? A je to vůbec správné?" "Já na osud nevěřím a myslím, že si svůj život každý řídíme podle svého." odpověděla jsem zmateně. "Ale nikdo tady přece ani nemluvil o osudu." usmál se. "A mimochodem, uvědom si, že Calleb se o tebe nadosmrti starat nebude. Taky má své vlastní.....ééé.... jak tomu teď říkáte? Kšefty?" upřel na mně se své oči, které mírně dozdobovaly jemné vrásky. Nechápavě jsem se na něho zadívala, až mi připadalo, že jaksi světlo slábne a on se ode mne vzdaluje. Podívala jsem se za sebe a tam stály dveře. Znovu jsem se otočila na muže, ale ten již odcházel směrem, kterým se vinuly koleje. A tak jsem sevřela v ruce kliku a otevřela dveře.
Probudila jsem se. Takže to byl sen. Pomyslela jsem si s pohledem upřeným na spícího Calleba. Zapátrala jsem očima po místnosti, jestli neuvidím něco, co by mi napovědělo, jestli alespoň trošku ten sen něco znamenal. Co když opravdu Calleb není jen automechanikem. Na zemi před dveřma jsem uviděla ležet papír. Vyskočila jsem a pomalu si ho prohlížela. Stálo na něm: Přijeď kolem poledne do benzínky na kraji města. Někdo z našich ti předá balík a matroš. Kam a kdy je máš donést, ti řekne tam. Vezmi si auto. Došlo mi, že na tom snu přeci jen něco pravdu být muselo. Nezajímalo mě co má kam donést. Byl to jeho život, ne můj. Není to můj život. Tohle přece není můj život! Uvědomila jsem si náhle. Začala jsem si balit to málo, co jsem si i přinesla. Nikdy by to nebyl můj život. A nikdy jsem si ho ani nepředstavovala po boku Calleba. Sklonila jsem se nad stůl, vytrhla si čistou stránku ze svého deníku a začala psát: Callebe, mám a vždycky tě budu mít ráda. Ale tohle zkrátka nemůžu. Nikdy jsem takhle nežila a ani s tím nechci začít. Přeji ti hodně štěstí a někdy mi napiš. Až se někde usadím, pošlu ti svou adresu. Zatím se měj a zanechej si na mě jen ty pěkné vzpomínky, tak jako já.
S láskou a přáním, že
někdy jistě pochopíš a
nebudeš se zlobit...
Catrina.
Se slzami v očích jsem dopis dokončila a položila ho na zem před spícího Calleba. Naposledy jsem se na něho podívala, políbila ho a snažila jsem se uchovat v paměti jeho tvář. Tenhle člověk mi neskutečně pomohl a měl mě rád. Poněvač jsem měla sbaleno, nic mi nebránilo odejít. Ještě jednou už skutečně naposled jsem si prohlédla náš dočasný byt, Calleba i dopis a potichu se vydala vstříc novému životu. Novému já. Novým zážitkům, místům, láskám, přátelstvím.....Vydala jsem se na letiště a už už jsem chtěla říct svou destinaci. Nekonečno. Pak jsem si to rozmyslela a radši jsem řekla místo, kam jsem se chtěla vždy podívat. Město umělců a lásky. Paříž. Město nekonečných krás.
Takže nakonec, potkáme se všichni někde v Nekonečnu? Nejspíš ano, ale teď musíme žít. Upřela jsem pohled na oblohu a zašeptala: Děkuju. Děkuju za příležitost žít.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Stranger_in_darkness Stranger_in_darkness | Web | 1. března 2013 v 19:27 | Reagovat

quo vadis? :)

2 aly aly | Web | 3. března 2013 v 13:41 | Reagovat

Wow, pěkný

3 Majkayela Majkayela | Web | 3. března 2013 v 16:50 | Reagovat

[2]: Děkuju moc ;)

4 Terka Terka | E-mail | Web | 5. března 2013 v 17:24 | Reagovat

Pěkný příběh :)
I když se přiznám, že mi trochu vadilo to, že neodděluješ dialogy odstavci a pak mě trošku zarazila menší gramatická chybka - poněvadž se vyslovuje poněvač, ale píše se poněvadž :)
Ale bez ohledu na dialogy a na chybky, opravdu dobrý námět a vlastně celkový příběh :) taky bych jela do Paříže :)

5 Majkayela Majkayela | 18. března 2013 v 20:31 | Reagovat

[4]: Už mi to o té chybě říkala kamarádka, takže se omlouvám a hned to opravím :) Jinak moc děkuju a i když já už v Paříži byla, stejně mi to nějak nestačilo, tudíž bych tam jela zas a znovu ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama