Březen 2013

Pokus, při kterém mi vyšlo vstříc i slunce

28. března 2013 v 16:23 | Majkayela |  Nedefinovatelné
V temnotě myšlenek svých
vidím jen samý kýč,
nevědomost lidí milovaných,
že hrdost je silnější než chtíč.

Uvězněná mezi nebem a peklem
na místě zvaném Země
bloudíce temnotou a světlem
všichni ďáblové, pusťte se do mě.

Láska se mi zdaleka vyhýbá,
snad je to dobře, snad ne.
Mé tělo statečně překážkám uhýbá,
má mysl však zakalena je.

Hle, slunce se na mě z venku usmívá,
já usmívám se též.
Má deprese při pohledu na ono slunce umírá
mé myšlenky však prosím radši střež.

Tak tady jste, dámy a pánové, viděli můj pokus o báseň a já doufám, že to nebylo tak strašné, jak si myslím ;)
Adieux :)

Vlak života nebo smrti?

19. března 2013 v 16:42 | Majkayela |  Psáno mou fantazií
Maminka mě políbila na tvář a pevně objala. Cítil jsem její vlhké slzy stékající z jejích průzračných očí na můj krk. "Řekni jim, ať zavolají tátu. Zavolají tátu a on se o tebe postará. Věř mi. Nadevše tě miluju a doufám, že tě můj stín nestáhne dolů do hlubin světa. A toho medvídka, co jsem ti dala na tvé páté narozeniny, prosím nikdy nevyhazuj. Nech si ho jako památku na mě. A moc tě prosím, nebuď na mě naštvaný. Neuchovávej si mě s nenávistí v srdci. Vždycky si říkej, že jsem to udělala hlavně pro tebe. Pa, synáčku, třeba se jednou zase potkáme. A i když mě ty nebudeš vidět, jsem si jistá, že přesto budu vždy s tebou." Odvrátila se, abych neviděl, jak se znovu rozplakala a kousala se do rtu. Dala mi do rukou můj malý kufřík s pár věcmi a ještě jednou mě objala. Nechtěla mě nikdy pustit, ale čas ji hnal. Přistoupili jsme ke dveřím vlaku a maminka je otevřela. Počkali jsme si, až vlak zpomalí a pak musela udělat něco, co nejspíš nikdo kromě mě a táty nepochopí. Vyhodila mě i s kufříkem z vlaku. Když jsem dopadl na tvrdou zem, volala na mě, jestli se mi něco nestalo. "Ne!" zněla má odpověď. Viděl jsem si odjíždět a chtěl jsem s ní. "Mami!!" zavolal jsem na ni a rozběhl se za vlakem. Ona jen zavrtěla hlavou a oba jsme byli jako slzavé údolí. Mně i jí se koulely po tvářích slzy jako hrachy. Zamávala mi a zmizela uvnitř vlaku. Zůstal jsem stát a nechápavě se díval za ujíždějícím vlakem. Nějak jsem věděl, že už ji nikdy neuvidím.

V kufříku, co mi dala moje milovaná máma, jsem měl i dopis pro tátu. Vojáka, který po maminčině smrti odešel z armády, aby se o mě mohl starat. Později mi vše vysvětlil. Maminku, která pracovala v bance, vydírali. Vyhrožovali ji tím, že pokud cokoli řekne na policii nebo někomu jinému, odnesu to já a táta. Jednou zkoušela jít na policii, ale zrovna, když chtěla zaklepat na kancelář hlavního vyšetřovatele, zazvonil jí telefon. Vyděrač ji řekl, aby se ani nepokoušela zaklepat na ty dveře, jinak postupně zabijí všechny její blízké. Měli tedy své špehy i u policie. Maminka už nevěděla jak dál a co má dělat, ale bála se cokoliv říct. Vlak, z kterého mě máma vyhodila, o dvě zastávky dál vybuchnul. Nikdo nepřežil. Maminka věděla i o tomhle, ale neměla jinou možnost. Teď, s odstupem několika let si uvědomuju, jak to pro ni muselo být nesmírně těžké. Všechno snášet, muset se navždy rozloučit se svým dítětem….. Tím vlakem jsme měli jet na poslední společný výlet do ZOO. Věděla, že ji brzy stejně zabijí a chtěla se se mnou rozloučit na našem oblíbeném místě. Bohužel jsme už ani to nestihli a maminka mě musela okamžitě dostat z vlaku, když jí zavolali, že vlak vybuchne. Doteď ji obdivuji a navždy bude v mém srdci. Nejvíc mi ji připomíná plyšový medvídek, kterého mi dala. Když jsem s ním jako malý spal, postupně se ničil a páraly se mu nohy a ruce. Maminka ho vždycky zašila a on vydržel až do mé dospělosti. Byl stejně statečný jako ona.

Jsem tady správně v Nekonečnu?

1. března 2013 v 17:54 | Majkayela |  Psáno mou fantazií
Proč se tehdy každý zajímal jen o sebe? Nikdo se ani nezmínil, že by ho zajímal můj názor. Takže jistě pochopíte, že jsem neměla na vybranou. Už nepomáhalo, že jsem se zavřela do pokoje, pustila si do sluchátek na plný pecky skupinu Paramore a hrála nějakou hru, kde jsem mohla mlátit lidi. A tak jsem to vyřešila jinak. Možná si teta bude myslet, že jsem ji vykradla účet v bance. Jenže to byl můj účet. Rodiče mi na něj spořili až do chvíle, kdy byli naživu. Ať si teta udělá, co chce, zpět mě nedostane. Už ne. Jediný, kdo mi dokázal pomoct byl Calleb. Měla jsem ho ráda, ale nemilovala jsem ho. Měl však svoje kámoše a styky. Zachránil mě! Možná jsem ho tak trochu využila, ale jinak to zkrátka nešlo. Věřím, že to po nějaké době pochopí.
Seděla jsem na matraci, která ležela na zemi, a právě dopisovala tato slova, do svého deníku. Jediná věc, kterou jsem si s sebou vzala. Připomínala mi ty šťastnější roky. Roky, kdy jsem ještě někam patřila. Ke svým rodičům. Měli jsme světlý a prostorný byt. Já měla kupu kamarádek, kamarádů a obyčejných holčičích starostí. Ale ne! Teď na to nemůžu myslet. Musím přeci přemýšlet, co bude dál. Musím si najít nějakou brigádu. Je mi sice teprve 16, ale vypadám o mnoho starší. Tak doufám, že mi to aspoň trošku pomůže. Calleb seděl vedle mě, opíraje se o zeď, a tiše si pobrukoval melodii písničky od Boba Marleyho. Don´t Worry Be Happy. To bych teď potřebovala! Trpce jsem si v duchu pomyslela. Zavřela jsem deník, přitiskla se ke Callebovi a opřela mu hlavu o rameno. "Tak co, už jsi na něco přišel?" Calleb jen zavrtěl hlavou a dál se díval neznámo kam. "Ale na rohu otevřeli novou kavárnu, tak se tam zajdi zeptat." doporučil mi. "Hmmm" zabručela jsem a zavřela oči. Představovala jsem si, jak sedím někde na písčité pláži. Přede mnou by byl oceán a za mnou NAŠE obrovská vila. Snění přerušilo hlasité zaklepání na dveře. Trhla jsem sebou a podívala se na Calleba. Ten jen pokrčil rameny a ukázal směrem ke koupelně. Co nejtiššeji jsem se tam vydala a schovala se za jejíma dveřma. "Kdo je?" slyšela jsem vstávajícího Calleba. Nikdo neodpověděl, ale klepání se ozvalo znova. Calleb otevřel. Chvíli se s někým tiše dohadoval a poté s prásknutím zavřel dveře. Zamkl. Za chvíli se objevil u mě. "Kdo to byl?" ptala jsem se podezřívavě. "Ale nikdo." vyhnul se odpovědi Calleb. Už už jsem se nadechovala k prostestování, ale umlčel mě polibkem. Oba dva jsme toho měli za ten den dost a tak jsme se uložili na matraci a já usnula prakticky hned.
Otevřela jsem oči, ale kolem mě bylo jen zářivě bílé světlo. Nikde nic. Jen ostré světlo všude kolem. Pak jsem najednou uviděla koleje. Šla jsem podél nich. Běžela jsem. Koleje však nekončily. Nikde nekončily. Co to je? pomyslela jsem si. Náhle jsem za sebou zaslechla kroky a tichý hlas. "Tohle je Nekonečno." Otočila jsem se. Za mnou stál postarší muž ve smokingu. Za mlada mohl být i hezký. Proběhlo mi hlavou. Měl štíhlé tělo, černé vlasy, které protkávaly stříbrné nitky, a bystré oči. "Víš proč jsi tady?" zeptal se mě. Pokrčila jsem rameny na znamení, že nemám potuchy. "Tak tedy" nadechl se a hned na to pokračoval: "Přehraj si celý svůj dosavadní život v hlavě a řekni mi, jsi skutečně šťastná? Je tohle to co chceš? A je to vůbec správné?" "Já na osud nevěřím a myslím, že si svůj život každý řídíme podle svého." odpověděla jsem zmateně. "Ale nikdo tady přece ani nemluvil o osudu." usmál se. "A mimochodem, uvědom si, že Calleb se o tebe nadosmrti starat nebude. Taky má své vlastní.....ééé.... jak tomu teď říkáte? Kšefty?" upřel na mně se své oči, které mírně dozdobovaly jemné vrásky. Nechápavě jsem se na něho zadívala, až mi připadalo, že jaksi světlo slábne a on se ode mne vzdaluje. Podívala jsem se za sebe a tam stály dveře. Znovu jsem se otočila na muže, ale ten již odcházel směrem, kterým se vinuly koleje. A tak jsem sevřela v ruce kliku a otevřela dveře.
Probudila jsem se. Takže to byl sen. Pomyslela jsem si s pohledem upřeným na spícího Calleba. Zapátrala jsem očima po místnosti, jestli neuvidím něco, co by mi napovědělo, jestli alespoň trošku ten sen něco znamenal. Co když opravdu Calleb není jen automechanikem. Na zemi před dveřma jsem uviděla ležet papír. Vyskočila jsem a pomalu si ho prohlížela. Stálo na něm: Přijeď kolem poledne do benzínky na kraji města. Někdo z našich ti předá balík a matroš. Kam a kdy je máš donést, ti řekne tam. Vezmi si auto. Došlo mi, že na tom snu přeci jen něco pravdu být muselo. Nezajímalo mě co má kam donést. Byl to jeho život, ne můj. Není to můj život. Tohle přece není můj život! Uvědomila jsem si náhle. Začala jsem si balit to málo, co jsem si i přinesla. Nikdy by to nebyl můj život. A nikdy jsem si ho ani nepředstavovala po boku Calleba. Sklonila jsem se nad stůl, vytrhla si čistou stránku ze svého deníku a začala psát: Callebe, mám a vždycky tě budu mít ráda. Ale tohle zkrátka nemůžu. Nikdy jsem takhle nežila a ani s tím nechci začít. Přeji ti hodně štěstí a někdy mi napiš. Až se někde usadím, pošlu ti svou adresu. Zatím se měj a zanechej si na mě jen ty pěkné vzpomínky, tak jako já.
S láskou a přáním, že
někdy jistě pochopíš a
nebudeš se zlobit...
Catrina.
Se slzami v očích jsem dopis dokončila a položila ho na zem před spícího Calleba. Naposledy jsem se na něho podívala, políbila ho a snažila jsem se uchovat v paměti jeho tvář. Tenhle člověk mi neskutečně pomohl a měl mě rád. Poněvač jsem měla sbaleno, nic mi nebránilo odejít. Ještě jednou už skutečně naposled jsem si prohlédla náš dočasný byt, Calleba i dopis a potichu se vydala vstříc novému životu. Novému já. Novým zážitkům, místům, láskám, přátelstvím.....Vydala jsem se na letiště a už už jsem chtěla říct svou destinaci. Nekonečno. Pak jsem si to rozmyslela a radši jsem řekla místo, kam jsem se chtěla vždy podívat. Město umělců a lásky. Paříž. Město nekonečných krás.
Takže nakonec, potkáme se všichni někde v Nekonečnu? Nejspíš ano, ale teď musíme žít. Upřela jsem pohled na oblohu a zašeptala: Děkuju. Děkuju za příležitost žít.