Když je nuda ve škole, vznikne povídka

23. ledna 2013 v 18:46 | Majkayela |  Psáno mou fantazií
Takhle to vypadá, když se člověk hrozně nudí v hodině. Asi to nebude nijak zvlášť vysoká kvalita, poněvač jsem psala, co mě napadlo, ale posuďte sami :)

Seděla jsem na měkkém, teplém písku a vlny mi šplouchaly kolem nohou. Cítila jsem ve vzduchu mořskou sůl, kterou jsem nasávala, jako nějaký feťák. Potřebovala jsem vypnout a tak jsem se vydava sem. Nikde nikdo. Jen já, mé myšlenky a má samota. Konečně po dlouhé době sama bez jakýhkoli povinností. Měla jsem dost věčného hlídání svých mladších praštěných sester, uklízení pokoje, poslouchání jak se máma s tátou pořád hádají. A prej základní škola je to nejlepší. Pak už to bude jen horší a horší, spousta učení a starostí. Alespoň to tak tvrdí taťka. Nejsem si jistá, zda mu úplně v tomhletom věřím. Každý si přece má žít podle svého a není řečeno, že když on to měl od základky jen horší a horší, že já taky. Tohle je prostě ten můj obyčejnej svět.


Ale teď nad tím nechci přemýšlet, chci prostě zapomenout, nemyslet. Protože slunce připalovalo čím dál víc a nikde nebylo ani živáčka, sundala jsem si oblečení a jen ve spodním prádle vběhla do vody. Ta mě ochladila a já rázem zapomněla na všechny ty věci. Po nějaké době jsem vylezla z vody, rozprostřela si ručník, lehla si na něj a zavřela oči. Chtěla jsem ze slunce načerpat energii a radost. Když v tom se za mnou ozvalo: "Pěkný". Sedla jsem si a otočila se. Uprostřed pláže stál hnědovlasý kluk s vypracovaným tělem. Mohla jsem to o něm říct, poněvač měl na sobě jen plavky. Pak jsem si uvědomila, že já vlastně plavky nemám. Mám jen bílé kalhotky a podprsenku. Spodní prádlo se nacucalo vodou a nestihlo ještě uschnout. A z bílé se stala již spíše průhledná. Snažila jsem se alespoň trochu se zabalit do druhého ručníku, který jsem měla složený pod hlavou. "Promiň, jestli jsem tě polekal. Mimochodem jsem Jacob" prohodil kluk s oříškovýma očima. "Ne, to nic. Jen jsem nevěděla, že jsem někdo vůbec chodí. Jinak já jsem Michelle." usmála jsem se na něho. "Jop, chodí. Já a mí kámoši, když jsou dobrý vlny. Jediná cesta tu vede přes skály a tam se lidem nechce moc chodit" vysvětloval Jacob a hned zase pokračoval i když jsem se chystala něco říct: "Chtěl jsem to tady jít omrknout, protože jsem tady dlouho nebyl, ale když tě tady tak vidím......" zamyslel se, "můžu ti dělat společnost?" Jeho úsměv od ucha k uchu prozrazoval, že ho vlastně pobavilo jak se zeptal. "Ale jo" odpověděla jsem nenuceně, ale v duchu jsem spíš přemýšlela, jaké by to bylo, kdyby mě objal a já si položila hlavu na jeho svalnatou hruď. Jéžiš, já jsem někdy tak nadržená. Říkala jsem si v duchu, když jsem pokračovala v představách. On si zatím sedl vedle mě a házel kamínky do vody.

No, tak asi takhle bych to dokončila. Možná to ještě někdy doplník pokračováním, ale prozatím je to vše. Tak snad to není moc ujetý no :D tak se mějte a žádný nadržený myšlenky, jasný? :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama