Leden 2013

Moji malí kamarádi (plyšáci)

28. ledna 2013 v 17:08 | Majkayela |  Nedefinovatelné
Myslím, že prakticky všichni měli v dětství za nejlepší kamarády plyšové hračky. Mé nejoblíbenější byly:
1. koblížek (což byl vlastně takový zelený koblich s očima, nosem, pusou, rukama a nohama), chudák ten už musel
být tolikrát sešívaný, poněvač jsem mu v jednom kuse trhala ručičky nebo nožičky :D a pokaždé, když jsem s ním
spala, ráno jsem ho našla na zemi.
2. malinká opice s plastovým lidským obličejem panenky. Pořád jsem s ní spala u babičky, až se mi jednou povedlo,
že jsem skákala po posteli a nedopatřením jsem na ten její obličejík šplápla. A bylo po hračce.
3. poník, který se jmenoval Soňa
4. spousta malých či větších medvídků (jednoho jsem dokonce pojmenovala po psu mé tety :D)
Když jsem byla malá, vymýšlela jsem si, čím budu, až vyrostu. Počínaje prodavačkou, zvěrolékařkou, tajnou agentkou..... konče knihovnicí, spisovatelkou, učitelkou.... A právě když jsem měla období, kdy jsem chtěla být učitelkou, udělala jsem ze všech svých plyšáků, co jsem měla v pokoji (a že jich bylo docela hodně), svou třídu základní školy, ve které jsem byla třídní učitelkou. Kupodivu jsem si takhle hrála asi až do 12 let :D Ale pak začínalo být v pokoji málo místa a tak se někteří plyšáci dávali pryč. Kolem 13. roku mi zmizla z pokoje většina. Zezačátku jsem se s tím nechtěla smířit, ale pak jsem si zvykla. Teď jsou v mém pokoji pouze 3. plyšáci. Obrovský pes, který, když si se položí na zem, je skoro stejně dlouhý jako já sama, jen o něco menší bílý tygr jménem Luis a Ovce, která si dá zapnout, tak aby mi tvořila polštář, nebo nechat odepnutá jako ležící ovečka. Mimochodem ta se jmenuje Chicita (Čikita), podle značky banánů :D
Ale když ještě byl pokoj prakticky plný plyšáků, nejvíc bylo právě plyšových medvídků. Už si nepamatuju všechny jejich jména, ale vím, že tam byly jména jako Blesk, Black, Arthur, Art, Medík.....:D Páni, teď jsem si zavzpomínala na své dětské časy a dostala jsem chuť, vzít do náruče všechny ty plyšové medvídky :) Sbohem dětsví, dospělosti vítej.....


Ztracené věci

27. ledna 2013 v 18:17 | Majkayela |  Nedefinovatelné
Ačkoli se mi vůbec nechtělo, zašla jsem si v pátek do knihovny. Byla kosa jako prase a tak jsem na sebe hodila nějaké rifle, svetr, bundu a šál, do uší narazila sluchátka a vydala jsem se ven. Kupodivu to ani nebylo zas tak strašné, jak jsem si původně myslela a docela pěkně jsem se nakonec prošla. Jak už to tak bývá, většinou se v knihovně půjčují a vracejí knížky a i já jsem za tímto účelem do ní šla :D Zezačátku jsem se domnívala, že si nic moc nepůjčím, ale nakonec jsem odešla s 5 knihami. Jednou z těhto knih je i Kniha ztracených věcí. Už jednou jsem ji sice měla půjčenou, ale poněvač už si ji moc nepamatuju a myslím, že mě tehdy vcelku bavila, tak jsem si ji půjčila znovu. Tak mě právě napadlo, že bych se mohla zamyslet, co všechno už jsem ztratila. Takže tady je seznam pár věcí, které si alespoň pamatuju :
1. malou lahvičku parfému, kterou jsem dostala od bývalé přítelkyně
mého taťky, kterého později nechala na holičkách a on podlehl
zápalu plic. Takže jsem vlastně i ráda, že už tu voňavku od NÍ
nemám.
2. bezvadné bílé náušnice, které jsem jako malá pořád nosila, i
když na mě byly těžké.
3. pochopitelně jsem taky ztratila spoustu času, kterého jsem
děláním nepodstatných věcí, místo toho, abych se věnovala
lidem a zvířatům, kteří už tady se mnou nejsou nebo jsem je
ztratila ve víru času.
4. spoustu sponek a gumek
5. taky jsem jednou zapomněla kabelku (ještě když jsem byla
malá holka), ve které bylo 500 Kč, deník s mou adresou i
jménem, sluneční brýle....pak jsme ten autobus s taťkou a
dědou pronásledovali v autě a když konečně zastvil, kabelka
byla pochopitelně fuč.
6. jednou jsem dokonce musela do záchodu spláchnout naušnici a
po nějakém čase i tu druhou do páru :D Ta jedna mi tam totiž
spadla a já tehdy nevěděla, jak ji mám vylovit a nechtělo se mi
tam sahat, tak jsem ji spláchla :D
A určitě by se těch věcí našlo ještě spousta, ale já už si moc ani nevzpomínám a ani se mi nějak zvlášť vzpomínat nechce. Pokud jste to všechno dočetli až sem, tak to máte teda výdrž :D

Změny? Čekají každého....

25. ledna 2013 v 17:22 | Majkayela |  Nedefinovatelné
Změny můžou být různé a to ať už k dobrému či špatnému. Někdy je vítáme, jindy nikoli. Ale jsou tady pořád.
V mým věku (popř. mladší osůbky) se dostáváme na hranici mezi dětstvím a dospělostí. Mimochodem mně je zatím 14, ale v červnu mi bude 15 :P. Někdy mi připadá, že se mí známi nebo kámoši chovají jak malé dětska a někdy zas, že jsou v té chvíli až moc vyspělí. To v naší třídě to kolikrát vypadá jako ve školce nebo v zoologické, než ve třídě 9.B :D. Máme různý nálady, názory, někdy uděláme něco, co ani nechceme. Řekneme něco, co jsme ani říct nechtěli. Zažíváme zradu, lásku, přátelství, věrnost, nenávist, opovržení, pochopení.....a všechny tyhle pocity se míchají dohromady. Utváříme si své vlastní názory, zvyky, kamarády. Jenže všechno se mění. Z přítele se může stát nepřítel, z lásky se zrodí nenávist a někdy nám nejsou dost dobří ani rodiče. Máme vlastní styl, posloucháme hudbu, kterou máme rádi, děláme, to co chceme. Tedy né vždy je nám to umožněno, ale to se může změnit, až budeme starší. Jenže pak se změní všechno a my můžeme přijít o celý svůj dosavadní život nebo o jeho část. V mém případě to bude hlavně přestup ze základní školy na střední. Takže mi držte palce, ať se dostanu na střední a ať z ní nevyletím :D Já si říkám, že s hudbou jde všechno snáz, takže si narazím do uší sluchátka, něco fajnovýho si pustím a pak už bych měla zvládnout všechno na světě! :)

Když je nuda ve škole, vznikne povídka

23. ledna 2013 v 18:46 | Majkayela |  Psáno mou fantazií
Takhle to vypadá, když se člověk hrozně nudí v hodině. Asi to nebude nijak zvlášť vysoká kvalita, poněvač jsem psala, co mě napadlo, ale posuďte sami :)

Seděla jsem na měkkém, teplém písku a vlny mi šplouchaly kolem nohou. Cítila jsem ve vzduchu mořskou sůl, kterou jsem nasávala, jako nějaký feťák. Potřebovala jsem vypnout a tak jsem se vydava sem. Nikde nikdo. Jen já, mé myšlenky a má samota. Konečně po dlouhé době sama bez jakýhkoli povinností. Měla jsem dost věčného hlídání svých mladších praštěných sester, uklízení pokoje, poslouchání jak se máma s tátou pořád hádají. A prej základní škola je to nejlepší. Pak už to bude jen horší a horší, spousta učení a starostí. Alespoň to tak tvrdí taťka. Nejsem si jistá, zda mu úplně v tomhletom věřím. Každý si přece má žít podle svého a není řečeno, že když on to měl od základky jen horší a horší, že já taky. Tohle je prostě ten můj obyčejnej svět.

Naprosto úžasnej ráááp

20. ledna 2013 v 13:03 | Majkayela
Já osobně nemám nic proti rapu, sama ho poslouchám. Ale nědy mě vyloženě "serou" ty jejich texty. Pořád tam kecaj hlavně o sobě (což mi někdy ani tak nevadí :D), o chlastu, děvkách, drogách a podobných věcech. V každým třetím slovu je nějaký to sprostý slovo (a to mi taky někdy neva :P).......Zatím nejlepší a nejslušnější rapper podle mýho je Raego. Je to člověk, kterýho stojí za to obdivovat a poslouchat. A taky se mi děsně líbí to jeho jméno: Raego Kšandykid :D Zkuste poslechnout, pokud neznáte ;) Ale v tomto článku jsem původně nechtěla mluvit o něm. I když by si to zasloužil :D
Zrovna nedávno jsem zjistila, že text jedný rappový písničky, je naprosto skvělý a děsně se mi z toho chtělo brečet. Tuhletu písničku už znám dlouho, ale nikdy jsem pořádně nevěděla o čem je....



Že by melancholie, či snad smutek?

20. ledna 2013 v 12:39 | Majkayela
Když prostě něco chcete, ale víte, že to nedostanete. Dostanete z toho melancholii, ještě k tomu se musíte učit matiku na přijímačky a k tomu všemu vás bolí záda.....Ano, tak přesně tohle je můj případ pro tento den. Takže si tady zatím budu vylívat srdce a pouštět melancholické písničky. Jedna mi tady zrovna hraje a nevím proč, ale tuhle si vždycky pouštím, když mám takovouto podivnou náladu. Tahle hudba to nějak ještě podporuje :)




Zkusit to jinak

4. ledna 2013 v 18:16 | Majkayela |  Nedefinovatelné
Tohle je tak trošku pokus. Zkuste se někdy zachovat jinak, než je vaším zvykem, než se od vás očekává. Pokud jste kliďasové, zkuste někdy vybouchnout. Pokud jste nerváci, zkuste nad nějakou skutečností zůstat klidní. Schválně co na to ostatní. Zda si toho všimnou, či nikoli. Když totiž někde příjdete, nebo se s určitými lidmi stýkáte delší dobu, oni si vás zaškatulkují do jisté skupiny a není na škodu není z té škatulky vyskočit a odbočit jiným směrem. Občas se mi stává, že lidé mě jakože napodobují a já pak vidím, že jsem se chovala špatně. Proto se snažím odbočovat, aby lidé viděli, že jsem se změnila a "neseru se se zbytečnostmi" když to tak řeknu :D Nevím, proč bych se měla starat o lidi, kteří si myslí, jaký jsem nervák a každého musím zmlátit a já nevím co. Pouze lidé, kteří jsou mi nejbližší ví, jaká teď doopravdy jsem a jak se snažím chovat. Proto se někdy zamyslete nad tím, jak se chováte a jak by jste na nějakou věc zareagovali a zeptejte se nějakých blízkých lidí, jak si oni myslí, že by jste se zachovali. Jak říkám, tak trochu pokus :)

Stačila 1 vteřina a vše bylo jinak......

2. ledna 2013 v 17:30 | Majkayela |  Psáno mou fantazií
Tato krátká povídka vznikla ve škole. Měli jsme zadanou pouze jednu jedinou větu (Stačila 1 vteřina a všechno bylo jinak...), kterou jsme měli pokračovat a vymyslet příběh. Takže tady je:

Stačila jedna vteřina a všechno bylo jinak. Z mého nejlepšího přítele se stal nepřítel, o kterém jsem nevěděla zhola nic. Myslela jsem si, že ho znám, ale byla to pouze jeho dokonalá maska pokerového hráče. Zjistila jsem, že o mně roznášel odporné lži a pomluvy. Ale já se nedám zlomit, budu bojovat o spravedlnost až do posledních sil. "Ještě se uvidí, kdo vyhraje!" zakřičela jsem, ale vítr odnesl má slova někam daleko. Stejně tam už nestál. Ale pořád jsem slyšela jeho posměvačný temný smích, který doléhal k mým uším jako ozvěna. Pomalu jsem vstala a vydala se na cestu domů. Jak jsem tak kráčela, přemýšlela jsem, jak ho přechytračit a vzít si zpět co je mé. Musela jsem být silná! A nepovolit! Klopýtala jsem v dešti, který z mého líčení udělal smutnou masku na mém obličeji. V duchu jsem zuřila nad svou prozatímní bezmocností. Chtěla jsem o něm zjistit víc. O člověku, kterého prakticky neznám.

Štědrý den v jiné dimenzi

2. ledna 2013 v 12:54 | Majkayela |  Psáno mou fantazií
Abyste chápali, o čem píšu, pokusím se vám trochu nastínit tok svých myšlenek. Tento článek by měl být přiblížením trávení Štědrého dne i večera v úplně jiném světě než v tom lidském. Pochopitelně je to zcela vymyšlené mou fantazií, takže snad se vám tento příběh, odehrávající se v Říši nekonečna, bude líbit :)

"Cha....pokrytci. Myslí si, že slaví něco důležitého. A přitom je to jenom jejich zastaralý zvyk, který dělají každý rok, aniž by v tom viděli nějaký smysl. Pochopitelně kromě rozdávání připitomělých dárečků. Cha cha cha....velice vtipné." Bavil se nad počínáním lidí na Štědrý večer. Neměl rád lidi, stejně jako většina obyvatel žijících v Říši nekonečna. Tito lidé se od těch, co žijí na Zemi, vlastně ničím nelišili. Což se alespoň jejich vzezření týče. Chováním se, až na některé jedince, naprosto odlišovali. Netoužili po moci, bohatství, slávě,....... nezabývali se hloupostmi. Zkrátka byli to mnohem lepší lidé. Proto také jejich říše jen a jen vzkvétala. V zimě se nebe zbarvilo do fialovo-modra a ochladilo se. Ovšem v létě bylo nebe tyrkysově modré s krémovými obláčky. V tomto ročním období jste tam mohli spatřit mohutné stromy s krásnými růžovými květy, které voněly tak neuvěřitelně, až se člověku z toho motala hlava. A pak jednou za rok příjde den, kdy tyto květy opadávají a létají vzduchem. Je to překrásná podívaná, která se odehrává právě na Štědrý večer, kdy se sejdou všichni lidé z města a sledují ji. V každém městě v Nekonečné říši mají jeden jediný takovýto strom. Opadávání těchto květů znamená, že něco končí a něco nového se začíná.
Dnes měl tento den nastat a lidé doufali, že jim přinese jen to dobré. Na Říši nekonečna se snesla tma a lidé s napětím očekávali až začne bít zvon, který je svolává ke Stromu věčnosti. Stromu, který jim prozradí budoucnost. Ať už dobrou či špatnou. Ve všech obydlích se rozsvítila světla a lidé si ve svých staveních povídali a hádali, zda jim Strom vyjeví dobrou či špatnou budoucnost. Když v tom začal bít zvon ve starém kostele na začátku vesnice. Bylo to znamení. Všichni se vyhrnuli ze dveří jako velká voda a sesedli si kolem Stromu věčnosti. A čekali. Strom se začal chvět, květy se uvolňovaly a létaly vzduchem. Lidé propukli v jásot a začali slavit. Důvod byl prostý. Květy opadávají, tudíž je čeká dobrá budoucnost. Pokud by zůstaly na stromě, nebylo by to příznivé. V tomto případě však je důvod k oslavám. Malé i větší děti chytali růžové květy a utíkaly s nimi k vodopádům. Když k nim dorazily, klekly si k vodě a poslaly květy na cestu po proudu.
"Tak přesně takhle vypadá Štědrý den u nás!" pomyslel si a šel slavit s ostatními.