Recovery

16. ledna 2014 v 18:09 | Majkayela |  Nedefinovatelné
Páni! Nemůžu uvěřit, že poslední článek byl v srpnu a vlastně nemůžu ani uvěřit, že se sem vracím :D. Ale je tady mnohem více místa pro psaní než na mém druhém blogu a tenhle je navíc mnohem více intelektuálně zaměřený (alespoň tedy podle mě :D).
Upřímně ani nevím co se za tu dobu, co jsem tu nebyla, odehrálo. Možná toho bylo hodně, možná taky nic. Vážně nevím. Má paměť je velmi často mým nepřítelem, takže se mnohdy neshodneme na tom, co bylo nedávno a co nebylo vůbec...Asi vážně nedává moc smysl, ale aspoň konečně cítím svobodu písma.
Poslední článek, jak jsem se dívala, byl v období léta. Nu, máme za sebou už i podzim, Vánoce a teď se blíží pololetí a je tady rok 2014 a leden. No a já se vydávám asi po dvoutýdenní pauze do školy. Ovšem byla to nedobrovolná pauza, poněvadž jsem byla asi tři týdny nemocná. Ale už jsem oukej, takže vzhůru zase do toho bláznivého ústavu, kterému všichni kdovíproč říkají škola :)

 

Prší, prší, jen se leje

20. srpna 2013 v 15:15 | Majkayela |  Nedefinovatelné
Zdravím lidičky! Konečně nastal takový studenější den s deštěm a má osobnost to hned ráno poznala. Byla jsem taková divná, trochu jako kdyby se na mě sápala depka :D. Ale tak nejspíš už je to za mnou a já čekám, kdy už se konečně vrátí ty normální letní teploty, na které jsme jako obyvatelé střední Evropy zvyklí. Tudíž by bylo ideálních takových 25 stupňů Celsia, nebo tak nějak kolem :D. Sice jsem osobně zastávala názor, že když je léto, má být krásně šlunečko a horko, ale když jsme tady měli ty tropy kolem 35 stupňů Celsia, spokojím se i se studenějším počasím, jen aby svítilo sluníčko :D
Už jenom 2 týdny a máme zpátky školu. Fakt příšerná myšlenka! Ale je bohužel pravdivá. Já nastupuju v září na střední (Obchodní akademie-obror ekonomické lyceum), takže se do školy zrovna moc netěším, protože bude všechno nové a budu muset mít oči pořád otevřené a dívat se co a jak a kdo :D. Ale tak, jednou to přijít muselo :)
Jinak teď mám konečně rozpracovanou jednu povídku, tak snad se mi podaří ji v nejbližších dnech dokončit a následně ji zveřejním nejdřívě na saspi.cz a pak tady :). Tak uvidíme.
Jinak dneska mi kamarádka na facebook poslala odkaz na jednu písničku, na které prý ona momentálně ujíždí a co se stalo potom, co jsem si ji poslechla? Ujíždím na ní také :D Myslím, že zatím jsem si ji v kuse poslechla tak minimálně 10x a ještě zdaleka nekončím :D Tak se zatím mějte a já jdu psát, protože si myslím, že když prší, je to ideální počasí sedět doma, zachumlaná do peřin, cpát se čokoládou, poslouchat pohodovou hudbu a číst si nebo psát povídky. Jen s tím rozdílem, že já se nebudu cpát čokoládou, protože zmíněného produktu jsem se nedotkla už pěkně dlouho. Což je pro mé tělo moc dobře :D


Tady máte ten song, na kterém zrovna ujíždím :D. P.S. Doufám, že vy budete taky :D

Nikdy to nevzdávej, pokud možno

17. srpna 2013 v 17:36 | Majkayela |  Never back down!
Ten pocit, když vaše mamka cvičí, i když se jí nechce a pouští přitom bezva hudbu, zatímco já si sedím v klídku u kompíku a jím hroznové víno :D. A to vše mě nakoplo k tomu, že večer si taky zacvičím a to fakt brutálně :D. Protože, řekněme si to na rovinu, už jsem necvičila aspoň tak tři dny a má záda to dost pociťují. A tak o sobě dávájí vědět bolestí. Fakt zatraceně příjemné! Doplním tenhle článek trochou motivačních obrázků, nějakých písniček a jemně okořením svými kecy ;). Nakonec lehce orestujeme, nechápe péct v troubě tak třičtvrtě hodinky a pak se pustím do cvičení :D.
Jinak jsem zjistila, že prakticky všechno je o vzhledu. Můžete mít srdce ze zlata a být milá, hodná, usměvavá...Většina lidí si vás na ulici ani nevšimne a radši pozdraví vaši zmalovanou kamarádku, i když na Facu (facebook) tvrdili, že jste docela hezká, chytrá, blá blá blá a psali si s vámi asi dvě hodinky. Vy si samozřejmě říkáte, že až ho potkáte na ulici pozdravíte ho, on pozdraví vás a bude to jako z pohádky. Opak byl pravdou. A tak jsem jednou vyrazila do ulic našeho pomenšího města namalovaná (pouze stíny a řasenka), ve stylovém oblečení a hned si mě všiml prakticky každý na ulici. Už jsem nebyla ta šedá myška. Chlapi na ulici se otáčeli, kluci zírali a ženy se usmívaly. Vážně je náš národ takhle promiskuitní? Odpověď zní jednoznačně ano. Co je vlastně lepší? Promiskuita či frigidnost?! Radši nechci znát odpověď...

Run, Sarah! | via Tumblr

MALINCEN - ♥

summer ♡ ♛

be healthy- feel fit

MOTIVATIONAL

Untitled

 


Desire

9. července 2013 v 15:29 | Majkayela |  Filozofování a uvažování nad nesmrtelností brouků
Touha. Ano toužím. Toužím dotknout se blesků. Toužím cítím vzrušení z dobrodružství. Toužím cítím extázi z prožitku. Touha.
Touha ovlivňuje spoustu věcí. Touha nás žene dál až k našemu vytouženému cíli. Touha zapříčiní, že podlehneme mužskému kouzlu. Touha po moci ničí lidstvo, ale zároveň dává naději. Touha po pomstě, když se někdo odhodlává. Touha po porozumění. Touha po lásce. Touha po objevech. Touha po pokrocích. Touha po slávě. Touha po všech abstraktních i konkrétních tužbách. Touha řídí vše. Od počátků lidí až po jejich konec.

Toužím po nekonečnu,
po záhadném neznámu,
plout v nesmrtelném věčnu,
ve vyhrazeném bezpečnu.

Letím vzduchem k výšinám,
zuby drkotají, vlasy vlají,
současnou rutinu proklínám,
toužím doplachtit až do bájí.

Báje, ty starodávné mýty,
kde spravedlnost existovala,
všechny jsou již dávno smyty,
přestože je známe odmala.

Mé tělo dorazilo k nebeským branám,
já toužím jít ještě dál,
že tohle není Země poznám,
oheň tam už dávno vzplál.

Zde je jen mokro a tma,
sem tam hvězda a blesk,
z pozemských myšlenek svlečena,
ulehnu před vesmírný třesk.

Bylo to hustý, pane profesore

12. června 2013 v 16:44 | Majkayela |  Knihy, které mě zaujaly
Aby bylo jasno, nadpis tohohle článku je vlastně název knihy, kterou vám chci představit. Napsal ji Vladimír Kolár a byla vydána v roce 2011, tudíž teprve nedávno, i když mi připadá, že děj se odehrává spíše o 11 let dříve, než je vydání knihy. K této myšlence mě přivádí mluva studentů, která je občas takřka totožná s naší dobou a někdy se zase odchýlí vlivem příliš spisovné češtiny, kterou studenti v knize mluví. Zkrátka a dobře o době, kdy se děj odehrává bychom mohli polemizovat, ale to teď není až tak podstatné.
Všechno se točí okolo střední školy, na ní učícího profesora Zdeňka a jeho studentů. Prožívá s nimi běžné, ale i hodně výstřední, dramatické situace, pro něho často zcela nové a těžko pochopitelné. Najde během školního roku, který prožije se svými žáky, klíč, který by mu otevřel cestu do jejich světa, dokáže si poradit s jejich přešlapy či drsnými žertíky, s neobvyklým studentským humorem? To se dozvíte po přečtení pro mě úžasného díla.
Knížka je tenounká, takže jsem ji zhltla za chviličku a moc se mi líbil i styl psaní autora i mluvy jeho postav. Některé věci mě dost překvapily, jiné jakobych už očekávala, že se stanou. Prostě nám studentům se, podle mého názoru, čte o školním prostředí moc dobře, poněvadž ho sami naprosto přesně známe.
Styl psaní, děj, nadpis i písmo skvělé, takže není co vytknout!
Obálka titulu Bylo to hustý, pane profesore

Za jedné měsíční noci trocha romantiky přec neuškodí

12. června 2013 v 15:46 | Majkayela |  Psáno mou fantazií
Květiny uhynulé v umyvadle leží,
jak moje ztracená duše na nádraží.
Minuty, hodiny, dny počítám,
jak dlouho zbývá, než se odeberu tam, kde končívám

Růže, orchideje, pivoňky,
všechny skončí jako ty balónky.
Vyfouklé, splasklé,
jak moje srdce prasklé.

Myšlenky křičí jedna přes druhou,
"Jdi už spát, sic budeš našim sluhou!"
Poslechnu je přeci,
pocit, že jsem v kleci, tam však stále je.

Měsíc na mě kouká skrze žaluzie,
prý se příští noci už nedožije.
Potají se křením nad tím výrokem,
já, s otokem a monoklem pod okem.

Vlasy mokré se rozprostírají na polštáři
klamnou atmosféru spánku dotváří.
Peřina odhozená na zemi,
slzy po tváři stékají co chvílemi.

Noc se dostala do své poloviny,
uschly už kadeře princezniny.
Stín vystoupí z temné noci,
osvobodí ji ze zlé moci.

Objetí ve spánku cítím,
má princeznovská duše se vrhá k jeho sítím.
Sítím jeho lásky, jeho dechu, jeho těla,
zlá moc už nadobro odletěla.

....Když...

6. června 2013 v 19:33 | Majkayela |  Filozofování a uvažování nad nesmrtelností brouků
.....Když si myslím, že se bavím s nejlepšími lidmi na světě.....
.....Když zjišťuju, že kluci z naší třídy jsou totální blbci, s kterými sdílím jedno místo už 9 let. Uff, to je ale doba! :D
.....Když přemýšlím, jestli nás kuchařky ve školní jídelně chtějí otrávit nebo zkoušejí co všechno vydrží žaludek studentů...
.....Když se dívám na dnešní oblohu, na kterou jako by někdo plivl a ten plivanec se rozprostřel přes celé nebe, takže není nic vidět a vypadá to jako mlha na nebi. (Pardon za nechutnosti, prostě píšu, co mi na jazyk příjde :))....
.....Když vím, že za pár týdnů mávnutím proutku ukončíme společných 9 let a začneme další 4 roky....
.....Když vzpomínám, jak jsem se poprvé dívala na pohádku Anastázii, když mi byly 3 roky a já měla 40 horečky. Přestala jsem brečet a ani jsem neusla. Ležela jsem babičce v náručí, a upřeně se dívala na pohádku, která mě provází celým životem. Horečku jsme srazili a určitý podíl na tom má i Anastázie....
.....Když si uvědomím, kolika lidem jsem ublížila. Možná jsem moc naivní, ale myslím, že moc jich nebylo.....
.....Když čerpám energii ze smíchu, knížek a slunce.....
.....Když pláču a nevím proč....
.....Když sama sobě nerozumím.....
.....Když chci utéct z reality.....
.....Když mám chuť 1. pěkného kluka, kterého potkám, "znáslnit"......
.....Když hledám smysl v tomhle článku a žádný nenacházím. Je napsát z nitra mého srdce, které obklopuje podivná nálada. Já písu, jen aby jste věděli, že stále žiju, dýchám, pachtím se světěm a ač to tak vypadá, nezapomínám na vás. Na vás, kdo alespoň jednou za uherský rok zavítá na místečko propletené mými myšlenkami. Na můj blog.
.....Když si myslím, že nejsem sebestředná a sobecká a při tom je článek celý jen o mě....
.....Když soucítím se všemi, koho postihly povodně....
.....Když se loučím a přitom vítám....
.....Když odcházím a přitom se vracím.....
.....Když mlčím a přesto mluvím.....

Zmatek

22. května 2013 v 18:38 | Majkayela |  Zajímavůstky
Je skoro konec školního roku a tak máme ve škole docela dost různých akcí a projektů. A tak jsme my deváťáci absolvovali 3 hodiny v nižších třídách na prvním stupni. Připravili jsme si pro děcka pracovní listy do matiky, češtiny a předlohu do výtvarky. Všem se nám to děsně líbilo, ale jen málokdo by se tomuhle chtěl věnovat do budoucna jako profesi.
Dále jsme v pondělí kolem 8. hodiny ranní odjeli autobusem do Polska navštívit Osvětim a Krakow. Počasí sice nebylo ideální, ale i tak to šlo :P
No a dneska jsme si "vydupali" přednášku o plazech za 35 Kč :D. A tak k nám, na naši školu, přijel na dvě vyučovací hodiny chlápek s přepravními boxy, ve kterých měl různé plazy a ještěry počínaje korálovkou a konče agamou. Nebyl to žádný suchar a tak nás jeho povídání bavilo a zajímalo a na konci jsme si každého plaza mohli "pochovat" :D Já měla jenom hroznýše, ale nejvíc se mi stejně líbila ta agama :)

Když nemůžu mít to štěstí já, přeju ho alespoň všem ostatním. Moje motto pro příští život :)
Když jsem se nedávno dívala na fotky kámošky ze třídy a jejího kluka a ještě si k tomu pustila písničku, přiřazenou k jedné jejich fotce, byla jsem fakt naměkko. A tak jsme se s tou kámoškou domluvili, že kdyby to čistě náhodou vydrželo fakt dlouho, musí mě pozvat na svatbu :)



Pokud se vám tenhle článek zdá poněkud zmatečný, máte naprostou pravdu :D

Rodinný klenot (2.část)

16. května 2013 v 18:51 | Majkayela |  Psáno mou fantazií
Po přečtení lejstra jsem získala dojem, že se mě pan Edwards snaží pouze uchlácholit sladkými a nadějnými řečmi. Z prvu to vyhlíží tak, že počítá s možností, že bych to odmítla, a v duchu si už zosnovává seznam dalších možných lidí, hodících se na takovouto "práci". Ale po hlubším prozkoumání jeho obličeje i jeho pohybů, člověk pozná, že je vskutku nervózní, a doufá, že se mu podaří mě přesvědčit. Jinak by byl ztracen. Nikdo jiný by se totiž neodvážil tuhle takřka nemožnou věc provést. Ne nadarmo se mi potajmu říká "šedá eminence Londýna". Mohu tuto nabídku odmítnout, ale nebezpečí a risk jsou mi blízké sestry. A ještě ty výhody, které skýtá listina Edwardse staršího určená mně. Zámeček na okraji Londýna s vlastním služebnictvem, měsíční přísun peněz po dobu 5 měsíců od vrácení šperku, imunitu před soudcovským stolcem....Všechny výhody začnou pochopitelně platit až po odevzdání rodinného dědictví do vlastních rukou Thommasse Earlyho Edwardse.Ovšem jsou zde i dosti silná nebezpečenství. Pokud bych přistoupila, jednala bych na vlastní pěst, nemohla bych se odvolat na pana Edwardse, ten by se ke mně neznal, a mohla bych rázem přijít o všechno, co jsem za léta své "kariéry" získala. Ale za pokus to zcela určitě stojí.
Zvedla jsem hlavu a kývla na nepokojného muže, jenž již ztrácel naději. Zpočátku se mu v obličeji mihl náznak radosti, avšak znovu nasadil masku nepřístupnosti a vyňal ze záňadří klíč střední velikosti. Vyhlížel omšele a nepoužívaně. "Toto je klíč od sklepení, kde se uchovává nejlepší víno v celé Anglii." upřesnil, podávaje mi předmět. "Je to sklepení patřící tomu, komu myslím?" otázal jsem se. On jen pokýval hlavou, jako by tohle gesto nepotřebovalo žádný jiný komentář. Vstala jsem z židle potažené modrým suknem a bez pozdravu či jiného rozloučení, odešla z místnosti.
Před hradem už čekala tatáž drožka, která mě i přivezla. Čas potřebný na rozhovor jsem odhadla takřka přesně. Nasedla jsem a vyjeli jsme. Přemýšlela jsem o "mé nynější práci", zatímco jsme odjížděli od hradu.
Když kočí zastavil na Trafalgarském náměstí, nic se nedělo. Lidé kolem spěchali různými směry, ale drožka se ani nehnula. Nikdo z ní nevystupoval. Kočí se otočil a uvědomil si, že z ní ani nikdo vystupovat nebude. Žena v purpurových šatech jednoduše zmizela. Seděl tam pouze prach z cest a mlha.

Víkendové halucinogenní syndromy mého opiátového já

13. května 2013 v 17:06 | Majkayela |  Nedefinovatelné
Poněkud výstřední nadpis. Vím. Ale nemusíte se děsit....žádný opiáty neberu. Jen mě zkrátka jednou večer napadlo tohle nesmyslné spojení Halucinogenní syndromy mého opiátového já. A tak jsem to sem šoupla ;). Ani nedokážu určit smysl tohohle článku, ale stejně se s vámi podělím o "všední zážitky".
Naprosto nejlepší pocit, když jdete ulicemi "českého Bronxu" kolem odpoledne, v uších máte stylovou písničku a připadáte si jak největší king světa, na kterýho nikdo nemá. Tak to mám alespoň já. Anebo podobný pocit zažívám, když si vezmu tričko s pořádným výstřihem a všem se pohledy stáčejí poněkud jinam, než mě do očí :D

Jóó, zkrátka jsem neodolala a taky se zamilovala do týhle senzace :P

1. Nevěřili by jste, jak můžou být babičky stylové. Já a moje bábí jsme jely autem a najednou v puštěném rádiu začala hrát písnička od Ollyho Murse- Heart Skips A Beat a bábuška dala volume na plno a začala si tu hudbo naplno užívat zatímco řídila. Já jsem se celou tu cestu, která nám zbývala, smála a měla jsem strašnou radost a dobrý pocit. A pak babička pronesla něco, co mě naprosto sklátilo smíchy: "Já takhle normálně jezdím. A to máš vidět ty lidi, kteří slyší tu hudbu a vidí mě, jak vykulí oči a koukají na mě a určitě se diví, že taková stará bába takhle jezdí a poslouchá hudbu!" :D Jó, moje bábuška je dóst stylová, ale někde má taky svoje mezery :D Ale asi právě proto ji mám ráda :)
2. V pátek jsem zamířila do knihovny a měla jsem docela štěstí. Cestou jsem potkávala asi 5 týpků, což se mi moc nestává, protože naše město není zrovna největší ani nejrušnější metropolí. A tak jsem si užívala pohled na ně a v duchu tak trošičku slintala :D
3. Dostala jsem zajímavý návrh k 15. narozeninám. Že bych jako dárek dostala řidičák :D

No, toť asi vše :) Jo, a přidám radu na závěr. Když vás někdo naštve, pošlete na něho "kletbu", kterou vymyslela kámoška. Ukažte na něj prstem a s vážnou tváří mu řekněte: "Krámy na tebe!" :D To bude dostatečná pomsta, nemyslíte? :)

Absurdity a faux pas ve světě lidí

8. května 2013 v 17:26 | Majkayela |  Filozofování a uvažování nad nesmrtelností brouků
Jsme obklopeni články o hubnutí, o vraždách, únosech, týrání, spekulování nad šaty slavných, zkoumání kvalit potravin i jiných věcí.....každý chce přijít s něčím originálním, co by zaujalo čtenáře. Mnohdy si na tom však vymlátí zuby.
Když jenom kliknete na portál Super.cz, vyvalí se na vás hromada pomluv, spekulací a uvažování nad pravosti poprsí, jak to celebritám v těch či onech šatech sluší, nebo jak to zase jednou pohnojily. Upřímně si neumím představit, že bych byla někdo slavný. Asi by to totiž byl dost velký teror a musela bych strávit minimálně 2 dny přemýšlením jaké šaty, boty a doplňky si vezmu na určitou společenskou akci, abych byla spokojena já, módní odborníci, abych nevypadala jako levná děva ani jako světice. Zkrátka mají to dosti těžké. Ale oni si to vynahradí někde jinde. Nemusíme se bát, že bychom dva, tři měsíce neslyšeli nic o Justinu Bieberovi nebo Ivetě Bartošové.
Snad v každém správném ženském časopise se musí objevit alespoň jeden článek o hubnutí nebo o zdravé stravě. Jak zhubnout po zimě, jak nepřibrat v zimě, jaké pohybové aktivity jsou vhodné či nevhodné, jaké potraviny jsou zdravé a jaké se jen zdravě tváří. Zrovna před nedávnem jsem narazila na centrum.cz na článek, který ukazoval potraviny, které jsou zdravé. A po nějaké době se na té samé stránce objevil jiný článek, který říkál, že některé zdarvé potraviny jsou spíše zabijáci a naprosto vyvracel tvrzení prvního článku. Líbil se mi jeden komentář, napsaný pod již zmíněným druhým článkem, kde paní psala, že by bylo nejlepší, kdybychom nakonec jedli jenom kameny. Když se tak nad tou myšlenkou zamyslím, určitě by se našel nějaký velice chytrý člověk, který by dokonce rozlišil všechny kameny na různé druhy a ti, kteří by chtěli zdravě jíst, by museli jíst jenom kameny nacházející se v lesích nebo na podobných místech. Označoval by lidi, kteří jedí kameny kolem cest za osoby, co si ničí zdraví nezdravými a nevhodnými kameny. Je to poněkud absurdní představa, ale ne úplně utopická v případě, že bychom opravdu dospěli k rozhodnutí jíst kameny, které by nám SNAD nikdo neupíral a neprodával za přemrštěnou cenu.
Chtěla bych zažít jediný týden, kdy by se nic nestalo. Žádné požáry, únosy, vraždy, skandály.....v téhle době to už je asi jen přání. A když přeci jenom někdo nemá odvahu někomu něco udělat, sfalšuje a vymyslí si únos sebe samého. Opravdu nelogické. Divím se, že mozky některých lidí nepovstali a neudělali jejich chování přítrž! Takže rada do života pro naše děti: Mějte ostré lokty, udělejte co možná nejvíce faux pas, dělejte podvody a přijímejte úplatky, ať jste co nejbohatší a máte se co nejlépe. Když se tímhle budete řídit, lehce zapadnete do společnosti.
Au Revoir, Adieu, Adiós, Hasta Luego, Good Bye, Auf Wiedersehn......

Large

Páni, tohle jsem já?!

6. května 2013 v 18:12 | Majkayela |  Zajímavůstky
Tak tohle tedy jsem já? Za chvíli patnáctiletá slečna, které připadá divné, když ji někdo vyká, ale zároveň si to užívá. Nemohu uvěřit, že za chvíli se z lehce ukecaného a střeleného dítěte, co má vyhrazené své místo ve škole a doma u maminky stane středoškolačka. Sama sebe si absolutně neumím představit. Někdy je zkrátka třeba se už chovat jako ROZUMNÝ puberťák i když právě tohle se zdá někdy skoro až nemožné.
Mé vzpomínky začínají v ložnici, kde jsem ležela v postýlce a nevím jestli tahle příhoda byla jenom sen nebo má utkvělá představivost. Kdo ví.... Ležela jsem a skoro jsem už usínala, když tu jsem ucítila něco divného ležet vedle sebe. Už je to dosti dávno, ale nejspíš jsem si myslela, že to je nějaká chobotnice nebo strašidlo, či jiná mě nepříjemná věc. Začala jsem křičet a brečet a poněvač se moje postýlka nacházela v ložnici, kde spali oba mí rodiče, mamka mě vzala k sobě do náruče a pak do své postele a taťka vstal a jak řekla mamka "šel vyhánět to strašidlo". Asi to vážně byla moje utkvělá představa, ale ještě doteď si to pamatuju a tehdy mi mohli být tak 3, 4 roky. Poté jsem chodila asi do 3 školek. V jedné se mi podařilo rozbít umyvadlo, ve druhé jsem se musela omluvit mamince jednoho kluka, který tam se mnou chodil. Již zmíněný hoch se šel se mnou před odchodem ze školky rozloučit. Rozloučit svým stylem a způsobem....dal mi pusu. I když už nevím kam přesně. Já jako rázné děvče jsem mu ihned vlepila facku :D Ani nevím, jak mě to napadlo. Teď bych nejspíš někoho takového brala všemi deseti, tehdy podle mého mínění zasloužil jenom facku :D Nevím jak reagoval, nevím jak se ke mě později choval, vím jen, že jsem se zkrátka musela omluvit :)
Za nějaký čas jsem začala chodit do školy. Ve třetí třídě jsem o učitelce, která mi dala pětku, prohlásila, že je kráva a můj spolužák mě hned napráskal. Pak jsme šli (já, on, a zmíněná paní učitelka) na chodbu za dveře a od té dobu mu to tak trošku nemůžu odpustit :) V osmé nebo v polovině deváté třídy se mi podařilo prokopnout dveře kolenem, naštěstí jsem nic díky své nevinné tvářičce a zkroušenému výrazu platit nemusela :D Holt jsem poněkud divočejší děvčátko, které se bude muset zklidnit a v září nastoupit na střední školu.
A tak jsem se ani nenadála a z malého dítěte, které visí v náručí svého milovaného dědy, který mu kradl z hlavy hlobouček nebo čepičku, či co to bylo, a pro pobavení všech přítomných, včetně mě, si ji nasazoval na obrovskou skoro holou hlavu, se stala pomalu středoškolačka. Takže si budu přát good luck :) A pokud jste tohle dočetli až do konce, a ještě se u toho nenudili, skládám poklonu :)

Large

Další články


Kam dál